Dlouho jsme si žili dobře. A i kvůli tomu jsme si třeba kupovali auta. Bylo a je přece pohodlnější mít auto než jezdit veřejnou hromadnou dopravou nebo dokonce chodit pěšky. Ale pak se to tady i jinde začalo kazit, ceny pohonných hmot vyrostly. A čím výš byly, tím víc jsme si stěžovali. A často jsme i nadávali. Ale jezdili jsme a jezdíme pořád dál. Jsme na to zvyklí. A nic na tom nemění ani to, že se často bojíme, jak do budoucna zvládneme svoje pořád vyšší výdaje.
Aut je zkrátka na ulicích pořád plno. Jako bychom na jejich používání ještě pořád měli. I když na to pořád častěji nemáme. Jezdíme, jako by se nechumelilo. I když se chumelí. Nechceme přijít o svoje pohodlí, které nám naše auta nabízejí.
Auto moto je zkrátka něco, na co nedáme dopustit. I když je to drahé, i když jsou kvůli tomu tak ucpané ulice, že se po nich sotva ploužíme, i když je pořád těžší někde zaparkovat na přeplněných parkovištích.
Ale jak dlouho to tak ještě potrvá? Nevím. Záleží přece na tom, jak se nám povede, jaké budou ceny a jaké naše příjmy. A nic z toho není dneska jisté. Všechno se může měnit. A jestli se to změní, pak asi jenom k horšímu.
Ale zatím se zkrátka v našich autech vozíme. A strkáme do nich pořád víc peněz. Jako bychom na to měli. A přitom zároveň žádáme o kdejaké sociální dávky, které jenom můžeme dostat, s odůvodněním, že se nám vede špatně. A stát se má postarat. Stát má přispět, stát má zastropovat. Stát to má zařídit, aby měli naši lidi třeba i na nesmyslné cesty do blízkých obchodů nebo jinam, kam se dá dojít i pěšky.
Jsme zkrátka Češi. A nic s tím nenaděláme. Dokud ropné velmoci nebo stát neutáhnou kohoutky. Až pak třeba pochopíme, že jsou i důležitější věci, než je zbytečné ježdění autem sem a tam. Tam, kam se vůbec jezdit nemusí. Ale kam jsme si zvykli jezdit, jelikož je to zkrátka pohodlné.